P E R E G R I N

„PEREGRIN“ a PEREGRINI

(stručná historie našeho jména a rodu, jak ji sepsal Jaroslav "Jarka" Peregrin [1922-2002])

Od roku 242 před Kristem se ve starověkém Římě volil také praetor peregrinus. Byl to soudce, vyřizující záležitosti cizinců.

Roger Bacon (1214 - 1294) je patrně první vědomý experimentátor. Sám říká, že za "dovednost rukou" (manum industria), která je k experimentování potřebná, vděčí pařížskému experimentátorovi Petru Peregrinovi z Maricourt, který bývá též zván "pán pokusů" (dominus experimentorum). Ten se zabýval hlavně vlastnostmi magnetu (póly) i zemského magnetismu. (Kratochvíl Zd.: Mýtus, filosofie a věda, díl I a II, Jůza a Jůzová, Praha, 1993, str. 212 - 213).

L. Profous: Místní jména v Čechách, ČSAV, 1951, 4 díly. Ve třetím díle na str. 338 stojí: Pelhřimov, původně Pilgrimov (1289) = Pelhřimův t. j. dvůr. Toto osobní jméno se u nás vyskytuje od nejstarších dob (např. 1182 Peregrinus, Moraviensis episcopus - Pilgrimus Olomuc electus. Z latinského jména Peregrinus a z adjektiva peregrinus [přespolní, cizinec, poutník]). V 9. století přejato do němčiny: starohornoněmecké piligrim - poutník podle pozdnělatinského pelegrinu (dissimilace r - r > l - r ). Toto osobní jméno k nám přešlo v poněmčeném tvaru Pil(i)grim, ale pod stálým vlivem latinského jména Pelegrinus < Peregrinus ještě před změnou g > h, takže prošlo i u nás touto změnou a jméno Pelhřím zapadlo mezi česká osobní jména Radim, Putim a pod. Založení Pelhřimova bylo u nás připisováno biskupu Pelhřimovi (1223 - 1226), ale neprávem, poněvadž je mnohem starší (Šimák v Českém čas. historickém, 1948, s. 147).

Svatý Peregrin, patron nemocných, postižených rakovinou.

Peregrin Laziosi (1265 - 1345) žil ve Forli, v severní Italii. Byl členem řádu služebníků sv. Marie (Ordo servorum sanctae Mariae). Udává se, že po 30 let si vůbec nesedl, stál při jídle, klečel při modlení a opíral se o zeď nebo o skálu při spaní. Připisuje se mu uzdravení slepého, vyhánění ďábla a vyléčení mnoha břišních nemocí. Na sklonku života se u něj projevilo těžké onemocnění nohy, zvané rakovina a spojené s rozsáhlými otoky, krvácením a nesnesitelným zápachem. Lékař Paulus Salatius mu chtěl pro záchranu života amputovat nohu. Peregrin se však v noci před amputací doplazil do sálu svého řádu a celou noc se modlil a konečně usnul. Když se probudil, známky nemoci vymizely a jeho noha byla opět nepoškozená. Když to viděl lékař, který chtěl provést amputaci, zvolal: O fatto stupendo! (Velký zázrak!). Zpráva o tom se rychle rozšířila a Peregrin byl všemi uctíván.

Sv. Peregrin byl populární nejen v Italii, ale i v Rakousku a Španělsku. Udává se, že byl čtyřikrát exhumován (1608, 1697, 1715 a 1926) a vždy bylo jeho tělo nalezeno intaktní.

(Jackson, R.: Saint Peregrine, O. S. M. - the patron saint of cancer patients. CMA Journal, vol. 111, p. 824 - 825, 1974).

Podle informace pana Lásky (dopis ze 14. 11. 1991) se ve slovníku (patrně Ottově) vyskytuje několik Peregrinů: tak se uvádí Peregrino Coresi, mědirytec původem z Ceseby kolem roku 1510. Dále byl jakýsi Peregrinus (česky Pelhřim) biskupem v době Přemysla Otakara I. - později se uchýlil snad do kláštera. U Palackého je v I. díle Pelegrinus, arcijáhen kouřimský, kolem r. 1167. Dále Pelhřim, kanovník pražský, okolo roku 1217, probošt mělnický (1222), biskup pražský (1224 - 1225), zemřel 1240. Dále Pelhřim (Peregrinus, Pilgramus) probošt pražský (1180 - 1182), pak biskup olomoucký (od 1182), zemřel v roce 1184.

Konečně v Berní rule z roku 1654, sv. 3, Pražská města, se vyskytuje rodina Františka Cortesi z Peregrinu na str. 25, 26, 29, 39. Tato rodina skupovala v pobělohorské době v Praze domy.

V knize Šebesta – Krejčík (1933): Popis obyvatelstva hlavního města Prahy z roku 1770 už však Peregrinové nejsou k nalezení.

V okresním archivu v Hradci Králové je uložen druhý nejstarší rychtářský manuál v Čechách. Jde o knihu Liber conscientiae (kniha svědomí) z Nového Bydžova, založenou v roce 1310. V tomto latinsky psaném manuálu je na str. 15 záznam, že mezi konšely (iurati) byl v roce 1311 také Peregrin. O několik stránek dále je zápis, že Peregrin (bez křestního jména) se svou ženou Adelheid koupil v Novém Bydžově v roce 1311 dům. Je také zajímavé, že mezi konšely se vyskytuje Jaroslaus Simak. To svědčí o stáří tohoto křestního jména.

Náhodné nálezy jména Peregrin: V zámku na Hluboké a v kostele v Mariánských lázních pracoval italský sochař a štukatér Giovanni Pelegrin (Pellegrini), jak je uvedeno v knize Umělecké památky Čech, 1(382), 2(352), 4(476).

Jakýsi N. P. Peregrin obkládal deštěním presbytář kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě v letech 1867 a 1881. Umělecké památky Čech, 4(311).

Posmrtnou masku Boženy Němcové odlil sochař J. Pellegrini (Literární noviny, 2/1992).

V Olomouci pracuje MUDr. Šárka Peregrinová (TV pořad o zdravotnictví, 1993).

Na Kanárských ostrovech je ve městě Las Palmas ulice Calle Peregrina (fotografii dodal Jan Peregrin).

Aleš Peregrin se ve škole dověděl, že kompas vynalezl jakýsi Peregrin.

V Jičíně a okolí žije v současné době (1993) desetičlenný rod Peregrinů. Sdělili mi, že podle ústního podání pocházejí ze Solnice, kde jejich předkové prý byli zlatotepci. Přes Hradec Králové a Hořice se dostali do Jičína. V Hradci Králové žili v druhé polovině 19. století.

Zápisky Ondřeje Antonína Lukavského, skuhrovského kantora, postupují chronologicky od roku 1739 až do roku 1774, kdy Lukavský umřel. Na straně 59 končí rok 1756 asi v druhé třetině stránky a rok 1757 začíná až na další straně. Na původně prázdné části strany 59 nalézáme záznam /I-9/, dopsaný neznámým autorem až po smrti Lukavského:

"Leta 1715 dne 25 Juni založen jest chrám Páně sv. Jakuba nad Skuhrovem za dvojí cti hodného velebného pana pátera ... Johana Hubálka z Rychnova, ten čas pana děkana města Solnice, za pana hejtmana kvasinského Donáta Krištofa a za pana purkrabího Hendricha Byrona a za kantora Václav Peregrina Skuhrovskýho, rozenýho z Turnova. Stála jest lípa, kde kostel stojí na 3 kroky od malého .... oltáře. Měla 10 loket 1/4 tloušťky. Sekal jest syn Jana Dohnálka z Brocny a Kryštof pacholek Jiříka Pavla z Kvasyn. Lípy stojí pul v kapli a pul ve zdi. Dne 8. aprila 1775."

Tento záznam neznámého autora (rozhodně to není Jan Stránský, který v Lukavského zápiscích od roku 1774 pokračoval a má zcela jiný rukopis) je významný v několika ohledech: Třebaže byl psán 60 let po zahájení stavby skuhrovského kostela, je věcně správný - uvedení funkcionáři skutečně tehdy působili. Chybný je pouze údaj "25. Juni" o založení kostela, protože ten byl založen o svátku sv. Jakuba, což je 25. července. Velmi důležité je uvedení skuhrovského kantora V á c l a v a Peregrina, protože ostatní prameny (Rubinova farní kronika skuhrovská (1837), Ehrenbergerova skuhrovská i solnická farní kronika (1858 a 1860)) uvádějí nesprávně křestní jméno skuhrovského kantora jako Jan. Ten měl učit ve Skuhrově do roku 1737 a po jeho smrti nastoupil Ondřej Lukavský. Ve skuhrovské matrice úmrtí však nalézáme pouze záznam o úmrtí Václava Peregrina dne 21. 8. 1737 /I-4/. Lukavský nastoupil 4. 10. 1737. Jak došlo k tomuto omylu, není jasné.

Podrobnosti o funkcionářích i o osobách, které kácely lípu (V Brocné tehdy skutečně žil Dohnálek a v Kvasinách Pavel - viz údaje o majitelích gruntů v knize J. Lásky: Léta Páně) nasvědčují tomu, že je autor poznámky opisoval z nějakého písemného pramene, vzniklého kolem roku 1715. Žádný takový pramen se však do současnosti nezachoval.

Po turnovské skupině Peregrinů bylo pátrání dosti obtížné, protože matriky ze sedmnáctého století v Turnově ani v Zámrsku nejsou. Bylo tedy nutné prohlížet zápisy v trhových smlouvách, kšaftovních knihách, svatebních smlouvách a jiných dokumentech z uvedeného století. Postupně se vynořoval ucelený obraz genealogických souvislostí. Tak v roce 1624 obdržel Petr Peregrin odkaz a odevzdání turnovského domu po L. Kolářové od její sestry a své tchyně Doroty Martínkové z "Voseka" (jde patrně o ves Osek u Sobotky). V té době už byl Petr Peregrin ženat s její dcerou, Marianou Martínkovou. Už příští rok, 1625 prodal Petr tento dům Pavlu Tomášovi a dostával za něj splátky až do roku 1634. V roce 1626 je zaznamanán nový sňatek Petra Peregrina s Uršilou (Voršylou), dcerou Ludmily Čechlové z Turnova. Svatební smlouva je však ingrossována do knih až 19. 5. 1636). Bohužel v ní není žádná zmínka o Petrových rodičích nebo o jeho rodišti. Ani o úmrtí jeho první ženy nebyl nalezen žádný doklad, ani o případných dětech. Příští rok (1627) koupil od své nové tchyně dům, který splácel až do roku 1640. U příležitosti první splátky za tento dům, dne 27. 8. 1628 je poznamenáno, že 10 kop položil Petr P., soukeník. Poslední splátka byla zaplacena 27. 8. 1640. Dům stál 180 kop. V roce 1628 koupil "kus roli vorné", ve smlouvě je P.P. uveden znovu jako soukeník. Téhož roku uzavřel se sousedem Petrem Hrubšem /II-3/ obrmanskou a přátelskou smlouvu, to jest byl uzavřen smír po vzájemném nařčení z nepoctivosti.

Další zprávy jsou až z roku 1638. Dopisem z 30. 8. žádá Petr Peregrin pány radní o sdělení, kdy chtějí od něho převzít vyúčtování za sirotky po Janu Tichém, o které už dlouho pečuje. Zřejmě očekává za tuto péči nějaký finanční obnos.

Dne 18. 9. prosí Uršila (Voršyla) Peregrinová regenta Václava Králíka o to, aby se přimluvil u turnovského pana děkana za propuštění jejího muže z vězení, v němž už téměř čtvrt léta (tj. asi od konce června 1638) zůstává a ona nemocná a zarmoucená musí pečovati o děti a "jinší syrotky". Je zajímavé, že hned druhý den, 19. 9. žádá regent Králík (Kralyk) pány radní města Turnova o vysvětlení "procz se ten czloviek tak dlouho bezevšeho porzádného obwiněnij wwiezenij zadrzuje". Z přibližně stejné doby (30. 6. 1638) pochází záznam ze schůze turnovské městské rady, /II-3/ v němž je schválen obnos 20 krejcarů a 4 denáry na prach dvěma mušketýrům, kteří Petra P. "konfugýrovali" na Skály (Zámek Hrubá Skála). Snad to bylo při příležitosti jeho zatčení.

Objasnění náboženské situace v Turnově v té době podává J. V. Šimák ve své knížce Listář fary turnovské: na str. 36 píše, že v té době prý nebylo v městě katolíka kromě primase. Proto také přišla do Turnova v květnu nebo v červnu 1638 reformační komise, v níž byl také Kolowrat-Liebštejnský a pracovala na pokatoličtění občanů asi po tři týdny. Turnovským děkanem byl v té době Šimon Vojzničovský ze Slezska (zřejmě Polák). Zavření Petra Peregrina může souviset s činností reformační komise.

21. 10. 1647 prodal Petr Peregkrin (! tento způsob transskripce je častý - viz např. oslovení pane purgkmistře v dopisu PP z 30. 8. 1638) svůj dům za 130 kop a 6 loket sukna dobrého po jedné kopě. Nabyvatel, Petr Prejsler (jináč Krauz), soukeník, Petra s dítkami (co je s manželkou?) do konce roku nechal bydlet v jedné komoře. Prejsler platil splátky až do roku 1661. Zajímavý je záznam z 5. 2. 1652, kdy "podle odevzdání od Petra Peregrina Václavovi synu s druhým bratrem jeho takové peníze z práva jim oběma propuštěné jsou". V roce 1652 vyzvedává peníze na radnici (8 kop) zase Petr Peregrin, ale to je naposledy, co se jeho jméno v zápisech objevuje. Poslední záznam je ze 16. 5. 1661: "Petr Krauzů položil tři splátky 20 kop, z nichž přijal Václav Peregkryn 5 kop, ostatních 15 náležejících bratru a sestrám jeho zůstalo zatím za právem. Z velikosti této sumy vyplývá, že Petr měl dvě dcery a dva syny.

Dne 2. 3. 1647 odpovídá rohozecký hejtman Dan Schitz turnovským radním na dopis z 25. 2. 1647 (který se však nezachoval), že Petr Peregrin koupil před lety v Ohrazenicích (u Turnova) grunt, který užíval do roku 1638, dostal se prý však pro dluhy do turnovského vězení a když z něj vyšel, "netoliko ve městě, ale ani zde žádnému se ukázati nesměl", grunt nechal hynouti a musel být na něj dosazen jiný hospodář. Petr Peregrin však předložil příkaz švédského generála Jana Banéra, který v letech 1638 - 1641 Boleslavsko ovládal, aby mu byl grunt neprodleně vrácen. To také Schitz učinil. Po odchodu Banéra (to bylo v roce 1640) však P.P. zase "grunt přes 2 léta hynouti nechal a tudy vrchnost na svém hynouti musela". PP však po tři roky neplatil žádné daně (v roce 1643 už zase byli u Turnova Švédové, vedení Torstenssonem) a tak mu Schitz, na nějž Šimák v Listáři na str. 55 prozrazuje, že postřelil souseda a mluvil výtržně, později zabavil "19. mandel žitta a 8. sáhu dřývý", které mu však vrátí, až PP splatí dlužné daně. Konec této historie je nejasný, jisté však je, že jméno Peregrin se nevyskytuje mezi majiteli domů ani v seznamu osob "dle víry" z roku 1651 (ÚA v Praze), ani v berní rule z roku 1654 (Opis v OA Turnov).

Poslední záznam týkajíci se nepřímo PP je z 27. 6. 1661, kdy se Kateřina, dcera Petra Peregkrina vyhošťovala na Červený Opočen a bylo jí vydáno ze splátek za dům 9 kop míšeňských a její bratr Václav jí ještě odvedll 21 kop, které si z jejího podílu dříve vyzvedl.

Celkově lze říci, že Petr Peregrin, soukeník, asi protestant žil v Turnově přibližně v letech 1590 - 1653. Byl dvakrát ženat a měl dva syny a dvě dcery. Známa jsou pouze dvě jejich jména: Václav a Kateřina.

Z další generace je významná postava syna Petra Peregrina, Václava, o níž se však zachovalo mnohem méně informací, než o jeho otci. Ze Šimákova Listáře k dějinám školství na Turnovsku (Turnov, 1908) o něm víme, že v letech 1659 - 1662 byl kantorem na škole v Rovensku /I-46/, odkud dostal při odchodu atest dobrého a chvalitebného chování (str. 56). Stalo se tak i přes to, že jej dne 26. 11. 1660 udala Kateřina Jankova, že ho viděla s Annou, dcerou Tobiáše Bakovského v roští, kde Anna seděla a on stál a "ruzsku v rukou držel". Pak šel VP k Rovensku, ani pozdravení nedal (str. 51).

Dne 12. 1. 1674 páni turnovští propouštějí /I-46/ Annu, "sirotka po někdy Václavu Peregrinovi, kantoru" z jurisdikce své za choť Tomáši Roteliovi Kosteleckému, kantoru v Bakově.

Víc údajů se o kantorovi Václavu Peregrinovi nezachovalo a tak je možné jen hádat, že se narodil v rodině Petra Peregrina někdy ve 20tých letech sedmnáctého století a zemřel v 70tých letech. Kromě dcery Anny měl jistě další děti, přinejmenším syna Václava (to vyjde najevo z další kapitoly).

O členu třetí turnovské generace Peregrinů víme ze skuhrovských materiálů. V poznámce na str. 59 Pamětí skuhrovského kantora O. Lukavského je uvedeno, že při zakládání kostela sv. Jakuba ve Skuhrově dne 25. 7. 1715 byl tam kantorem Václav Peregrin, hrnčíř, rozený z Turnova. Tento údaj se opakuje i ve skuhrovské a solnické farní kronice ovšem s chybným křestním jménem - Jan. Ve skuhrovské matrice úmrtí /I-3/ existuje záznam, že Václav Peregrin umřel dne 21. 8. 1737 s poznámkou faráře "80 let!". Vzhledem k tomu, že na skuhrovskou školu nastoupil od 4. 10. 1737 nový učitel, Ondřej Lukavský /I-14/, vztahuje se údaj o úmrtí určitě na předchozího skuhrovského učitele. Zmínku o Václavu Peregrinovi nalézáme v seznamu obyvatel Solnice z roku 1701, kde je uveden jako VP, hrnčíř.

Václav Peregrin se v Solnici objevuje v roce 1691. V OA v Zámrsku existuje pro velkostatek Solnice kniha kšaftů, svatebních smluv a inventářů (inv. č. 384), jejíž kopii má dnes už také OA Rychnov nad Kněžnou, v níž je německy psaný záznam o zhostu (Lassbrief) Václava Peregrina z Turnova na velkostatek Solnice ze dne 12. 9. 1691. Ve skuhrovských matrikách pak existuje zápis o sňatku VP s Ludmilou Entrychovou ze dne 21. 9. 1691 /I-19/. První dítě, Kateřina se této rodině narodilo (resp. bylo pokřtěno) již 10. 11. 1691. To byl asi také důvod propuštění VP z Turnova. Druhé dítě, Václav, se narodilo 23. 5. 1694, opět v Solnici /I-19/. Ačkoliv chybí jakýkoliv údaj o úmrtí manželky (dodatečně nalezeno v OA Zámrsk ,inv. č. 383 povolení k sňatku, v němž je VP označen jako "Wittiber", vdovec) , žení se VP podruhé v Solnici dne 26. 5. 1695 s Dorotou Beckerovou. S ní má VP celkem 8 dětí do roku 1711 /I-4,19/. Z nich jsou pouze dva chlapci, kteří se jmenují Jiří a Jan. Až do roku 1707 jsou děti křtěny v Solnici, avšak poslední Terezie byla už křtěna ve Skuhrově. Na tento sled událostí navazují naše úvahy: Předně je v citovaných farních kronikách uvedeno, že prvním učitelem ve Skuhrově byl - prý podle paměti lidí - Jan Javornický a to asi v letech 1710 - 1715, pak utekl a po něm nastoupil Václav (Jan) Peregrin. Historicky není postava Javornického nijak doložena a ani mezi majiteli skuhrovských gruntů není uveden. Přihlédneme-li však k tomu, že Václav P. se po roce 1707 přestěhoval do Skuhrova, je možné, že začal učit už po roce 1707 a učil až do své smrti, dne 21. 8. 1737 .

O šíření jména Peregrin se v další generaci postarali synové Václava Peregrina /I-19/: Václav (*23. 5. 1694), Jiří (*22. 2. 1698) a Jan (*28. 5. 1703) a také svobodná matka Terezie (*5. 10. 1711). Ti měli celkem 5 mužských potomků. Podrobněji se budeme zabývat rodinou Václava Peregrina, který je předkem naší rodiny. Václav P. (*23. 5. 1694, +28. 1. 1762) má ve skuhrovské matrice úmrtí /I-3/ farářem připsáno: bez svátosti umřel. Je zajímavé, že jeho manželka, Maryana, která ve věku 53 let umřela dne 23. 8. 1745 má zase v matrice gramaticky nesprávnou poznámku: sine crux, sine lux (bez kříže, bez světla). Zdá se, že oba byli nekatolíci, snad podle turnovských předků. Jedním ze synů Jana Peregrina (*1703) a Zuzany Dohnálkové byl Jan Peregrin (*26. 4. 1736, +10. 12. 1801 ve Skuhrově). O něm nacházíme v Lukavského knize záznam /I-17/, že "usnul jest v Pánu milovník a vlastník této knihy". I když nejde o přímou rodovou linii, lásku k literatuře mezi Peregriny rádi zaznamenáváme.

V přímé linii pak pokračuje jejich syn Václav (*29. 9. 1735 v Solnici), který se dvakrát ženil: nejprve 24. 9. 1758 v Kvasinách s Alžbětou a po její smrti (+8. 9. 1774) s Kateřinou Vítkovou dne 15. 1. 1775. První dítě s ní měl už 18. 2. 1775. S první manželkou měl celkem 6 dětí a s druhou celkem 7, tedy byl otcem 13 dětí narozených mezi roky 1760 a 1794 (V roce 1794 mu bylo 59 let). Z těchto 13 dětí bylo 6 chlapců (František - *14. 10. 1776, Josef - *8. 2. 1769, Václav -* 14. 8. 1774, Václav -* 1. 12. 1787, Jan - *6. 7. 1790 a František - *21. 9. 1794). Dva Václavové a dva Františkové nás nemusí překvapovat, protože jednak hodně dětí brzy umíralo a pak tato praxe nebyla tehdy ničím mimořádným: dětem se prostě říkalo např. malý a velký Vašek. Kromě těchto 6 chlapců měli Jan a Jiří ještě po dvou chlapcích takže po meči bylo v této generaci již 10 potomků. Žádná svobodná matka se tentokrát nevyskytuje.

Dalším předkem naší rodiny byl Jan Peregrin (*6. 7. 1790). Ten se dne 25. 10. 1811 oženil s Annou Bohuňkovou a měl s ní čtyři děti: Annu (*11. 2. 1814), Marii (*20. 8. 1818, Jana (*13. 12. 1821) a Františka (*1. 1. 1825). V této generaci se vyskytuje 9 mužských potomků a také 4 svobodné matky.

21. 10. 1794 byl František Pelegrin z Kvasin odsouzen k jednodennímu vězení za zabití a krádež slepice. (OA Rychnov nad Kněžnou, Inventář, s. 97, 371/7).

František Peregrin, který se narodil 1. 1. 1825 měl dceru Annu (*28. 10. 1846) a ta se stala svobodnou matkou Marie (*9. 1. 1867, umřela 10. 7. 1937 na plicní TBC v nemocnici v Komárně). Ta opět jako svobodná matka porodila v Debřecích č. 18 (nyní 218) Josefa Františka Peregrina (*5. 9. 1893). Jeho otcem byl prý jakýsi Karel Albrecht z okolí Skuhrova. Josef Fr. Peregrin (+22. 1. 1971) byl otcem Jaroslava Peregrina (*5.12. 1922).

Poslední část tohoto spisu je krátkou rodinnou kronikou současné rodiny Peregrinovy za posledních 100 let. Ilustrací k této kapitole je 20 fotografií (doklad 23) se seznamem osob, vyskytujících se na snímcích.

Josef Fr. Peregrin se narodil 5. 9. 1893 v Debřecích, které jsou dnes součástí Skuhrova nad Bělou. Poslední rok své základní školní docházky (1906 - 1907) absolvoval v německé škole ve vsi Friedrichswald (nyní Bedřichovka). Pak po vyučení soustružníkem u fy. Porkert (1907 - 1911) pracoval dva roky v podniku Breitfeld a Daněk v Praze. Zachovala se jeho pracovní knížka, která umožňovala volné cestování a získání zaměstnání v celém Rakousku - Uhersku a v Německu. První světovou válku prožil jako soustružník v námořním arsenálu (Seearsenal) v Pola (nyní Pulj, Slovinsko). V roce 1919 bojoval jako dobrovolník na jižním Slovensku proti Maďarům a získal čs. válečný kříž.

Od roku 1919 až do odchodu do důchodu v roce 1956 pracoval ve Škodových závodech, a to až do roku 1938 v loděnici v Komárně, pak asi půl roku v Bratislavě, v letech 1939 - 1941 byl na montáži loděnice v Bělehradě, pak až do roku 1945 v Hradci Králové a od roku 1945 do roku 1956 opět v Komárně. Začal jako soustružník a končil jako podnikový hospodář. V důchodu žil několik let v Moutnicích na Moravě a poslední roky života v Opočně, Pitkova 511. Zemřel 22. 1. 1971.

Dne 8. 11. 1919 se oženil s Marií Holečkovou z Moutnic, okres Brno - venkov. Ta se narodila 19. 6. 1895 (umřela 4. 1. 1974 v Opočně) a měla základní školní vzdělání. Zachovala se památka na její biřmování ve formě malé knížečky s modlitbou. V roce 1920 se jim narodil syn Vlastimil, který však ještě v témže roce zemřel a 5. 12. 1922 syn Jaroslav. Ten studoval gymnázium v Nových Zámcích (v Komárně bylo tehdy jen maďarské), od poloviny roku 1938 do ledna 1939 v Brně, od února 1939 do června 1939 v Bratislavě (už za Slovenského štátu) a poslední dva roky v Hradci Králové, kde v roce 1941 maturoval. Po maturitě pracoval ve Škodovce v Kuklenách, od roku 1942 byl totálně nasazen v LGK Plotiště. Po válce studium na LFKU v Hradci Králové, promoce 1950. Na fyziologickém ústavu hradecké fakulty postupně získal hodnost CSc., (1958), habilitoval se (1960), obhájil hodnost DrSc., (1967) a byl jmenován řádným profesorem pro obor normální fyziologie (1968). Od roku 1972 byl z politických důvodů přeřazen z místa učitele na místo vědeckého pracovníka. Po odchodu do důchodu (1987) pracuje v laboratoři oční kliniky na částečný úvazek.

V roce 1950 sňatek s Alenou Rousovou, nar. 18. 4. 1925 v Bratislavě. Syn Jan, *3. 2. 1951, Jaroslav *21. 2. 1957, oba narozeni v Hradci Králové. Je zajímavé, že oba manželé - kteří se ovšem tehdy ještě neznali - chodili v roce 1938 asi půl roku do sousedních gymnázií v Bratislavě (na Grosslingově a Dunajské ulici), vzdálených asi 300 m.

Otec manželky, Václav Rous, se narodil 13. 11. 1893 v Bechlíně, maturoval na gymnáziu v Roudnici v roce 1912. Do roku 1913 byl jednoroční dobrovolník, pak od 26. 7. 1914 do 2. 2. 1915 se účastnil tažení v Srbsku, byl raněn a pak superarbitrován. V roce 1915 nastoupil k ČSD, do roku 1918 byl výpravčím v Opočně, pak v Brandýse, od roku 1919 působil v různých slovenských městech, od roku 1924 v Bratislavě až do roku 1939. Pak byl přeložen do Prahy, v krátké době nato ještě v roce 1939 do Pardubic, kde byl pak od roku 1945 do roku 1950 přednostou stanice. V roce 1950 odcházel předčasně do důchodu, protože na jeho místo byl prosazován dělnický přednosta. Od té doby až do své smrti dne 25. 1. 1969 žil ve vlastním domě v Opočně, Pitkova 511.

V roce 1919 si vzal Marii Urbanovou, narozenou 8. 6. 1897 v Opočně v prvním strojním pekařství. Umřela v Opočně dne 13. 11. 1980. Absolvovala obecnou školu a měšťanku v Opočně a pak byla asi rok v klášterním pensionátu v České Skalici. Rodina měla dvě děti: Václav se narodil 8. 12. 1922, zemřel náhle dne 27. 11. 1974. Byl profesorem češtiny a angličtiny na průmyslové škole a později na gymnaziu v Pardubicích. Byl ženat s Jiřinou Buriancovou. Děti neměli.

Alena, druhé dítě, se narodila 18. 4. 1925 v Bratislavě. Tam začala studovat na gymnáziu, od roku 1939 pokračovala ve studiu v Pardubicích, kde také v roce 1944 složila maturitu. Po ní pracovala asi rok v nádražní pokladně a od roku 1945 do roku 1950 studovala medicinu na fakultě v Hradci Králové. Od roku 1950 až do odchodu do důchodu pracovala jako odborná dětská lékařka na dětské klinice fakultní nemocnice v Hradci Králové. V roce 1950 se vdala za Jaroslava Peregrina. Měli dvě děti, Jana (*3. 2. 1951) a Jaroslava (*31. 1. 1957). Oba se oženili a měli děti, ale to už je kapitola, kterou bude zpracovávat někdo z nich.

Případný pokračovatel v genealogickém bádání má ještě široké pole působnosti v hledání předků turnovského Petra Peregrina v 16. a starších stoletích. Protože však matriky z té doby neexistují vůbec a ostatní historické prameny jen útržkovitě, může pomoci jen nějaká šťastná náhoda. Ta už pomohla několikrát při dosavadní práci - snad se k nám neobrátí zády ani v budoucnu.

Začátek tohoto rodopisného studia se vztahuje k první návštěvě Oblastního archivu v Zámrsku, což bylo dne 9. září 1991. Za necelých dvaapůl roku se nezkušenému badateli podařilo sestoupit o 400 let do minulosti. To je celkem přijatelný výsledek.

Hradec Králové, 16. března 1994. Doplněno 3. května 1994.

Jaroslav Peregrin

F O T O G R A F I E

Zleva: ?, pak J. F. Peregrin (*1893), jeho matka Marie Peregrinová (*1870). Snímek asi z roku 1905, Skuhrov nad Bělou

M. Peregrinová

Zleva: Josef F. Peregrin (*1893), jeho syn Jaroslav Peregrin (*1922), matka JFP Marie Peregrinová (*1870), žena JFP Marie Peregrinová roz. Holečková (*1895). Snímek ze Skuhrova, asi z roku 1929.

Matka M. Peregrinové, snímek z roku 1907, několik týdnů před úmrtím

Josef Fr. Peregrin (*1893). Fotografie z Prahy, asi z doby zaměstnání u fy. Breitfeld a Daněk (1912 - 1913)

Jaroslav Peregrin (*1922) jako dítě v náručí sousedky paní Krausové, natahuje ruku po matce (viz text na druhé straně pohlednice). Fotografie z roku 1923, Komárno.

Jaroslav P., snímek z Komárna, asi z roku 1934

Marie a Josef Fr. Peregrinovi, fotografie asi z roku 1937

Promoce Jaroslava P., 3. 3. 1950 v Praze. Zleva: Alena Rousová, Josef Fr. P., Vojtěch Holeček (bratr Marie P.), Marie P., Vojtěch Toufar (známý rodiny), Jaroslav P., Klotilda Holečková (manželka dalšího bratra Marie P.).

Promoce Aleny Rousové, Praha 1950. Zleva: Jaroslav P., Alena R., její bratr Václav Rous, její matka Marie Rousová, otec Václav Rous, jeho sestra Marie Koubová z Bechlína s manželem.